"Rosie!" zavolala ještě jednou, pro jistotu.

            "Ano, babi?" ozvalo se za ní. Judith se otočila. Rose vůbec nevypadala na to, že je ní patnáct. Ve vlasech měla listy a v očích jí hrály čtverácké ohníčky. Judith říkala babičko už od začátku. Nikdy jí nezapomene, že se o ni postarala, když ji našla naprosto vyčerpanou v les

            "Potřebovala bych, abys s tímhle skočila k Jacksonovým. Dnes už tam nepůjdu," požádala ji Judith. Dělala u Jacksonových hospodyni. Byla u nich, když byla Rose ve škole, uklízela, vařila u nich a poté se vrátila domů, aby počkala na Rose a zeptala se jí, jak bylo ve škole. Nikdy se o Jacksonových blíže nezmínila, občas ale požádala Rosii, ale k nim s něčím zasko nich, když byla Rose ve škole, uklízela, vařilau nich a poté se vrátila domů, aby počkala na Rose a zeptala se jí, jak bylo ve škole. Nikdy se o Jacksonových blíže nezmínila, občas ale požádala Rosii, ale k nim s něčím zaskočila. Rose nikdy nezahlédla nikoho z rodiny, vždy nebyli doma.

            Rose přikývla. "Jasan." Lehce vykročila. Milovala temná zákoutí lesa, jeho skalky, mýtiny, říčky, louky. Jacksonovi bydlí blízko u vesnice za kopcem, na kraji lesa a vede k nim prašná cesta. Prošla lesem a stanula před vysokým, honosným a starobylým sídlem, které sloužilo Jacksonovým jako domov. Nepochybovala o tom, že Jacksonovi jsou stará nebo bohatá rodina, když si mohou dovolit bydlet v takovém domě. Zazvonila. Jako obvykle se nikdo neozval. Prošla brankou a po kamenné, pracně udržované cestičce se dostala k hlavním vchodovým dveřím tohoto paláce. Zaklepala. Znovu nic. Povzdechla si a položila balíček, který ji dala babička, na práh domu. Pak se na patě otočila a odkráčela. Nevšimla si, že se v prvním patře malinko pohnula záclona a že si ji zaujatě prohlíží pár zvláštních, fialových očí.

            "Rose, kolikpak ti vyšlo?" vzduch prořízl ostrý hlas profesora. "Rose!"

Rose znuděně otočila hladu a zadívala se na pedagoga, který se jí snažil přinutit, aby dávala pozor. Proč ji jenom babička nutí chodit do téhle díry, které se říká škola? Snad po sté se podivila, jak to že, v takovýchto končinách je tak žádoucí škola. Nechápala, kde babička bere peníze na to, aby jí babička platila školné, které určitě nebylo zrovna nízké. Koukla se do sešitu. Potom pokrčila rameny.

            "Petere, běž si sednout a místo tebe nám to vypočítá Rose," nařídil učitel. Peter se ušklíbnul a odešel si sednou. Rose se naopak zvedla a odkráčela k tabuli. Vzala do ruky křídu a poté bez očividných potíží příklad vypočítala. Profesor její dílo zkontroloval, pokýval hlavou a mávnutím ruky jí naznačil, aby si sedla. Rose se zase zahleděla z okna.

"Babi! Jsem doma!" zavolala Rose. Odpovědělo jí tlumené zakašlání. "Babi?" Rose se rozeběhla do schodů. Babičku našla v posteli, jak se snaží vstát. Vtlačila ji zpátky do polštářů a zmařila tak její úsilí. Potom si ji prohlídla. Byla celá rozpálená a na čele měla pot, očividné příznaky horečky. Znovu zakašlala. "Lež, babi, já ti udělám čaj a přinesu ti obklad," nařídila jí Rose. Rozeběhla se dolů postavit na čaj a pak se studeným obkladem v ruce znovu zamířila nahoru a dala ho babičce na čelo. Zezdola se ozvalo pískání konvice.

            "Ro-sie," zachraptěla s námahou babička.

            "Neboj, babi, lež, přinesu ti ten čaj," uklidňovala ji Rose. Babička však zavrtěla hlavou a křečovitě chytla Rose za ruku.

            "Ro-sie... Zavo-lej záchranku. Prosím," zašeptala. Rose úplně strnula. Potom se rozeběhla splnit, o co ji babička poprosila.

Rose seděla na schodech a v rukou otáčela obálkou. Než přijeli doktoři, babičce se teplota změnila v zimnici, celá se rozklepala a naprosto odmítala napít se čaje. Potom přijela záchranka, dům byl najednou plný lidí, všichni o něčem mluvili, pak mi přikázali, abych babičce zabalila nejnutnější věci, ani slovem se nezmínili o tom, co se děje, naložili babičku a odjeli s ní do nemocnice. Všechno se seběhlo hrozně rychle, babička jí sotva stačila vtisknout tuhle obálku do rukou. Rose se konečně odhodlala a obálku otevřela.

 Milá Rosie,

            tenhle dopis jsem napsala dopředu, protože jsem nevěděla, jestli v případě nutnosti bude čas Ti vypovědět vše, co obsahuje toto. Pokud to čteš, tak vidíš, že se můj předpoklad vyplnil a opravdu jsem z nějakého důvodu neměla čas si s Tebou popovídat. Tento dopis obsahuje důležité informace, prosím, přečti si ho pozorně a po přečtení ho znič, nikdo jiný si ho nesmí přečíst.

            Jak víš, dělám hospodyni u Jacksonových. Žijí bez rodičů, matka je opustila, otec před několika lety zemřel. Žádného jiného příbuzného nemají. Jsou to čtyři sourozenci, nejstaršímu Billovi je dvacet šest let, Lucasovi je osmnáct a nejmladšímu z bratrů je šestnáct. Mají ještě sestru Jessicu, které je deset.

            U Jacksonových jsem byla vždy celé dopoledne, kdy jsem se starala o Jessicu. Když odpoledne přišel Gary, šla jsem domů, kde jsem čekala na Tebe.

            Tak, a teď k tomu nejhlavnějšímu. V mojí rodině se už od dávných dob z generace na generaci dědí zvláštní kouzelná moc, bohužel Ti o tom nemůžu říci nic bližšího. Každopádně, na světě existuje i jiná síla, stejného původu jako je ta moje, ale úplně jiného charakteru a povahy. Stručně řečeno – zlá. Pokud jsem onemocněla, nebo dokonce zemřela, znamená to, že na mě ty zlé Síly nějakým způsobem zaútočili a já svou kouzelnou moc ztrácím. Dříve nebo později zemřu, teď je tady ale větší problém.

Svým způsobem jsem Jacksonovi chránila. Teď, když jsem byla odstraněna z cesty, Jacksonovi jsou bezbranní. Musíš je co nejdříve varovat, protože začíná něco jako válka. I ty jsi momentálně v ohrožení života, nikde se nezastavuj a utíkej za Jacksonovými. Oni najdou způsob, jak Ti zajistit bezpečí. Jacksonovi musí zastavit zlé Síly, ale bez včasného varování to nedokážou.  Utíkej a nenech se ničím zastrašit. Jsi jejich jedinná naděje!

                                                                                              Judith

PS: Byla jsi úžasná vnučka. Moc mě mrzí, že jsem odešla tímto způsobem, ale byl to jediný způsob, jak Ti zajistit bezpečí. Agamnacium prosperit.

Rose roztřeseně odložila dopis. Potom si ho přečetla ještě jednou, pro jistotu, že se tam psalo to, co právě přečetla. Takže...babička umírá? Cítila, jak se jí svírá srdce, ta zpráva na ni zapůsobila jako prásknutí bičem. Zavřela oči. Kdyby neseděla na schodech, pravděpodobně by se jí podlomila kolena. Chvíli tam tak seděla, potom si pozorně přečetla poslední dvě slova. Agamnacium prosperit? Co to jako má znamenat? Jedna záhada za druhou. Jedním si však byla jistá: musí dokončit babiččino poslání a varovat Jacksonovi. Hned teď.

            Rozeběhla se ven. Dopis nechala ležet na schodech.

Došla k vile Jacksonových. Konečně ví, kdo uvnitř bydlí – Bill, Lucas, Gary a Jessica. Zazvonila na zvonek. Jako vždy nic, zkusila proto strčit do branky, jestli není otevřená. Samozřejmě že nebyla. Rose vztekle zalomcovala klikou. Jak má někoho varovat, když mají zamčeno? Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Jediné řešení, jak překonat branku, bylo ji přelézt. Plot po celé délce byl opatřen kovovými bodáky a byl vysoký. Branka byla trochu nižší a bylo tu více opěrných bodů na ruce a nohy. Začala šplhat nahoru. Ještě že lezla v lese tak často po stromech, jinak by jí to dělalo vážné problémy. Když už byla téměř nahoře, najednou v lese za ní něco zašramotilo. Rose se lekla, zakolísala a začala padat. Na poslední chvíli vymrštila ruku, ta jí sjela po bodci, ale stačila se ještě pod ním zachytit. Cítila, jak jí po předloktí pomalu stéká teplá krev. Pootočila hlavu, aby viděla do lesa. Očima pátrala po možném nepříteli, protože, jak si vzpomněla z babiččina dopisu, někdo jí usiluje o život. A nejen jí. Čím rychleji se dostane do zahrady, tím dřív bude v bezpečí. Obrátila svou pozornost opět k brance a opatrně ji přelezla, aby se znovu nepoškrábala. Známou, pečlivě udržovanou cestičkou se dostala k domu. Zkusila vzít za kliku – taky zamčeno. Rose to očekávala, takže ji to nepřekvapilo. Začala přemýšlet, jak se dostane do domu, aby jim alespoň napsala vzkaz. Napadlo ji pouze okno. Přešla k němu a zjistila, že tady jsou ještě takové ty starodávné – na kličku. Rose na nic nečekala, na zahradě si našla kámen a prohodila ho oknem. Do vzniklé díry strčila ruku a otočila kličkou – a vlezla dovnitř. Měla nepříjemná pocit, že narušuje soukromí. Našla tedy rychle tužku a papír, napsala rychlý vzkaz, dala ho na linku a odešla stejnou cestou ven. Přes branku se tentokrát dostala bez problémů.

Lucas zavětřil. Co to? Pak to poznal. Někdo byl u jejich domu, zatímco byli pryč. Ještě, že nenechali malou Jessicu doma. Otřást se při představě, že se někdo plíží kolem domu, zatímco je to plavovlasé děvčátko doma.

            "Počkejte," řekl pevným hlasem. Bratři se na něj tázavě podívali. "Někdo tu byl." Posunkem jim na srozuměnou, aby zůstali stát. On má svou rodinu chránit. U branky se zarazil. Počkat... krev? Natáhl vzduch do plic, předtím ho ale pořádně protáhl nosem. Ano. Krev nějaké mladé holky. Holky, ale nikoho s nadpřirozenými silami. Byla tu ale možnosti, že ten člověk sloužil jako posel, nebo nějak protáhl Síly dovnitř a to riskovat nechtěl. Opatrně odemknul. Po cestičce, kterou udržovala Judith, došel k domu. Na dveřích nebyl vylomený zámek, vlastně si nevšiml žádného poškození. Takže dveře nechal na pokoji? Potichu odemknul a vešel dovnitř. Na prahu se ale zastavil a znovu natáhl vzduch. Nic podezřelého – žádné krev a ni nic jiného. Prošel chodbou do kuchyně, kde se rozhlédl. Zahlédl díru v okně, jeho pozornost ale upoutal papír na lince.

Judith odvezli do nemocnice, je vážně nemocná. Mám vás varovat, tak si dejte pozor!

Žádný podpis, nic. Pak si ale uvědomil obsah toho dopisu. Přečetl si ho ještě jednou, pro jistotu. Ne, to není možné – přeci jenom je tedy ohrožují Síly. Už zaútočily na tu srdečnou cikánku, co bydlela sama v lese. Po kom ale vzkázala, aby je varovala? Musela dobře vědět, že ho tak vystaví nebezpečí. Zároveň ho však musela dobře znát a důvěřovat mu.

"Lucasi! Jsi v pořádku?" ozvalo se z venku volání. Lucas si uvědomil, že jim musí říct, co objevil, a proto vyšel ven. Mávnul na ně rukou, že můžou jít klidně za ním.

"V pořádku," promluvil, jen co k němu bratři a sestra došli. "Jenom špatné zprávy." Pohlédl na Garyho a podal Billovi dopis.

"Co se děje? Stalo se něco?" dožadovala se pozornosti malá Jessica. Zvědavostí se odlepila od země, aby také mohla nakouknout do dopisu. Bill ho ale podal Garymu a řekl: "Hlavně musíme zůstat nohama pevně na zemi." Pak pohlédl na Jessicu, která zahanbeně dosedla zpět na zem. Gary vzhlédl od vzkazu. "Co budeme dělat?" Lucas pokrčil rameny. Bill převzal hlavní velení.

"Lucas najde toho, kdo ten dopis napsal. Gary, ty vezmeš Jessicu do Doupěte. Budeš ji hlídat," zdůraznil. "Já se pokusím zjistit u šéfa, jestli nemají zprávy o nadměrném výskytu Sil. Lucasi, až najdeš pisatele, odjeď taky do Doupěte. Pak se se mnou spojte, uvidíme, co zjistím já a co bude dál. Je dům v pořádku?" Otočil se potom na Lucase. Ten přikývl. "Od Sil je dům čistý. Byl tady člověk. "

"Zabalíme tedy vybavení. Potom vyrazíme," zakončil Bill.

Jessica jenom přihlížela debatě svých bratrů a chápala pouze, že musí odjet. "Pojď, Jessie," vzal ji za ruku Gary. Ochotně si odešla sbalit své hračky.

Rose přemýšlela, co dál. Jacksonovi varovala. Co bude dělat teď, netušila. Pokud je nebezpečí tak velké, jak psala babička, je v průšvihu a ohrožení života. Ale pokud se to týká pouze Jacksonových, měla by dělat, že se nic nestalo a vše je v pořádku. Pak se rozhodla, že ráno před školou zase zajde k Jacksonovým, a jestli bude někdo doma, zeptá se ho, co se děje. Když se takhle rozhodla, zatoužila jít ven. Věděla, že pokud jí hrozí nebezpečí, tak by neměla, ale ona se chtěla jít projít po lese. Jako by se nic nestalo. Jako by babičku neodvezli. Nebo by mohla zajít do města – do nemocnice. Sice by se domů dostala těsně před soumrakem, ale nevadilo jí to. Zamkla dům a vydala se do města. Tam, kde si myslela, že bude její milovaná Judith.

Lucas se zaraženě procházel po prostém, málo vybaveném pokoji. Dostal za úkol najít pisatele a jeho první nápad byl zajít k Judith domů. Teď zjistil, proč vždycky pospíchala domů, když přišel Gary ze školy. Někoho tady měla. Dítě? Kamarádku? Vnouče? V pokoji nebylo nic, co by jednoznačně ukazovalo věk, pouze to, že to byla holka, ale to už stejně věděl. Oblečení bylo vytahané a obnošené do takové podoby že by ho mohla nosit dospívající dívka, stejně jako dospělý nebo starý člověk. Krev, kterou našel na brance, patřila někomu mladému. Zřejmě přelézal branku a řízl se. Někoho starého mohl vyloučit. Ten by přece nepřelézal branku. Takže dívka ve věku od deseti do takových třiceti let. V domě ani v jeho okolí nikdo nebyl, pisatel ale mohl pocházet z města. Logičtější by ale bylo, kdyby pisatelka byla Judithina chráněnka. Kde ale je? Copak ji Judith nevarovala? Pokud Judit ztratila svou kouzelnou moc, zaútočily na ni tajemné Síly – a potom jsou Síly někde v okolí. Judith by přece nenechala nějakou svou přítelkyni bez varování v nebezpečí – na to ji znal moc dobře. Pak se zarazil. A co když už jí to nestačila říct, než ji odvezli? Teď musí počítat s tím, že Judith jí nestačila nic vysvětlit. Půjde se porozhlédnout po domě. Když scházel po schodech, upoutal jeho pozornost na zemi vedle schodů, téměř zastrčený pod skříní, nějaký papír. Zvědavě se k němu sehnul. Byl to dopis, který byl adresovaný nějaké Rose od Judith. Nechtěl se míchat do osobních věcí Judith, a proto ho odnesl do kuchyně na stůl. Naposledy se tady rozhlédl a poté odešel.

Nechtěli ji k ní pustit.

"Je příliš vyčerpaná, nech ji odpočívat," vysvětloval doktor.

"Jsem její vnučka," bránila se Rose.

Doktor se na ni zamračil. "Nevymýšlej si. Tady ti to nikdo neuvěří. Řekl jsem, že tě k ní nepustím." Nato odešel.

Rose si sedla na lavičku a složila hlavu do dlaní. Pak se otočila na sestru, která zrovna procházela kolem. Zkusímto ještě na ní, pomyslela si Rose.

"Prosím vás, nevíte, kde je pokoj paní Gertrastové?"

Sestra pochybovačně nadzvedla obočí. "Jste snad její příbuzná?" zeptala se potom.

"Ano, jsem její vnučka," odpověděla Rosie.

Obličej sestry se změnil z pochybovačného na rozzlobený. "Nelži. Paní Gertrastová nemá žádné příbuzné. Je to jen pomatená stará bába z lesa," štěkla na Rose.

"Řekněte mi prosím, co jí alespoň je," požadovala už plačtivě Rosie.

"Nikomu, kromě rodiny a blízkých příbuzných takovéto informace neposkytujeme," usadila ji sestra. Potom odkráčela a přitom si mumlala něco o tom, že má tady jiné starosti než odhánění malých spratků.

Rose byla zoufalá. Babička by jí mohla odpovědět na spousty otázek a ulehčit tak její situaci. Musím se tam vplížit, pomyslela si Rose. Ale co když tím ohrozí babiččin stav?

Musí se dostat k Jacksonovým. Jen ti jí dají odpovědi, které tak nutně potřebuje slyšet.

            Vydala se na zdlouhavou cestu zpět.

Lucas zpozorněl. Stopy, které zanechala pisatelka, jasně ukazovaly na to, že je to studentka. Nakonec ho napadlo, proč Judith žila v polo rozpadajícím se domě, když dostávala takovou sumu za hlídání malé Jessiky? Napadly ho pouze dvě odpovědi. Buď hodně šetří, nebo do něčeho hromadně investuje. To první se mu nezdálo, protože aby někdo kvůli ní trpěl z nedostatku peněz, to na ní prostě nesedělo. Takže investuje. No a do čeho jiného, když má doma studentku a v městě je velmi žádaná škola, než do výuky mladé slečny? Zdálo se mu to naprosto logické.

            Teď byl v kanceláři školy a hledal v archivech někoho, kdo by měl podezřelé bydliště nebo se jmenoval Gertrast. Byla to ale zdlouhavá práce a on měl na ni málo času. Čím dříve tu dívku najde, tím lepší pro něj i pro ni. Pak padl jeho zrak na jméno na jednou papíře. Rose. Kde to jenom viděl! Na tom dopise, co našel pod schody! Udělal chybu, že si ho nepřečetl. Tahle Rose ale bydlela ve městě a jmenovala se Gindalová. Po hodině usilovného pátrání našel kartu Rose Storkeové. Málem ji už odhodil, když v tom se zarazil. Něco mu na tom nehrálo. No jistě, Storke! Byl to Billův spolupracovník, před pár lety ho zavraždili a tohle musí být...jeho dcera. Ale jak se dostala až sem? Tenkrát ji hledali zástupci ze všech stran. Na tuhle otázku bude muset ale najít odpověď později. Po tomto zjištění věděl naprosto přesně, kdo je pisatelka. Rose Storkeová, dcera Jonathana Storkea.

            Na chodbě zazněly kroky. Lucas si strčil kartu se jménem Rose do kapsy a vytratil se z pokoje.

            Když stanul na ulice, přemýšlel, co dál. Musí najít Rose. Ale jak? Doma nebyla, ale třeba se už vrátila. Musí se dozvědět, jak to, že se tak neuváženě toulala venku, když jí hrozí takovéhle nebezpečí. V kapse mu zapípal mobil. Zmáčkl tlačítko a přijal hovor.

            "Ano?" řekl opatrně.

            "Lucasi? Jak jsi pokročil v hledání pisatele?"

            "Bille. Je to pisatelka. A hádej, jak se jmenuje." Udělal dramatickou pauzu. "Storkeová."

            Na druhém konci se Bill očividně nezmohl na slovo. "Ne," zašeptal pak. "Víš to určitě?" nechtěl uvěřit svým uším. Lucas ho stručně seznámil s průběhem jeho pátrání. Potom mobil zaklapl. Věděl, že Billa musí nechat se s tím srovnat. Jonathan byl jeho blízkým přítelem a spolupracovníkem, a když ho zavraždili, špatně to nesl. Hodně se zapojil do hledání jeho dcery, a když se teď tak najednou objevila... Zkrátka to musel strávit.

            Lucas se zastavil. Byl u domu Judith. Zaklepal. Nic se nestalo. Povzdechnul si a zatlačil do dveří. K jeho překvapení se otevřely.

            "Rose?" zavolal do tmy. Rychle proběhl kuchyní a vyběhl do schodů. Nakouknul do pokoje, který obývala Judith. Potom otevřel dveře Rosiina pokoje. Určitě tady od rána nebyla, protože postel byla zastlaná a celkově se tu od jeho poslední návštěvy nic nezměnilo. Pak ho něco napadlo. Rychle sáhnul do kapsy pro mobil a vyťukal číslo na Billa.

            "Bille? Tady Lucas. Myslím, že ji dostali." Při těchto slovech zamířil do kuchyně. Na stole uviděl dopis, který tam předtím položil. Zaposlouchaný do Billa, který se ho ptal, jestli našel nějaké známky boje, ho vzal do ruky.

            "Ne, nenašel, ale nebyla už od rána ve svém pokoji, doma není – takže se někde toulá, nebo ji sbalili," vypočítával Lucas.

            "To není možné – ne takhle rychle. Zkus ji ještě hledat, nevzdávej to," prosil ho Bill. Chtěl ji najít za každou cenu. "Šel jsem do archivu, ověřit si něco o Jonathanovi. Spadal do pátého okruhu, tu holku musíme najít."

            Lucas se ovládl, aby nezalapal po dechu. "Pátý okruh? Jonathan?"

            "Ano, ale vypadá to, že ho neuměl plně využívat. Lucasi, zkus tu holku ještě najít. Třeba se někde schovává – u kamarádky, nebo tak. Třeba má strach. Cože?" řekl mimo sluchátko, zřejmě s někým mluvil. Lucas uslyšel krátké tlumené prohození naléhavých slov. Pak se k němu Bill zase otočil. "Musím už jít. Až něco zjistíš, tak mi zavolej. Hodně štěstí." Zavěsil. Lucas ohromeně schoval mobil do kapsy. Kouknul se na velké hodiny, co visely v kuchyni. Bylo devět hodin. Rose, kde jsi? pomyslel si Lucas zoufale. Pak si uvědomil, že v ruce má pořád ten dopis. Otevřel ho a začetl se do něj. Zatím co četl, vzdouvaly se v něm vlny emocí – nejdříve zloba na sebe, protože kdyby si ho přečetl dříve, měl by ulehčenou práci. Potom nechápavost, protože Judith jasně nabádala Rose k tomu, aby si dávala pozor, že je v nebezpečí. A nakonec zuřivost, zloba a strach. Pokud se tady ten dopis takhle válel, mohl si ho přečíst kdokoliv. Judiht byla sice opatrná a v dopise nic důležitého nenapsala, ale dům byl odemčený a kolem se toulají temné Síly. Lucas si nadával do hlupáků, že si ho nepřečetl dříve. Jak mohl být takhle tupý? Řešení měl pořád přímo před sebou a tím, že dal dopis na stůl, nepředstavitelně ohrozil svou rodinu. Zuřivě dopis zmuchlal a hodil do vyhaslých kamen. Potom odešel a prásknul za sebou dveřmi.

Rose znaveně dosedla na pohovku. Bylo deset hodin a ona se teprve přišla domů. Strašně se courala. Temný les sice naháněl hrůzu, ale přinášel i útěchu.

            Byla strašlivě unavená. Ani se nenamáhala vyjít nahoru, prostě se rozvalila na gauč a usnula.

            Jelikož byl normální školní den, probudilo ji obvyklé zvonění budíku, který ji budil do školy. Nejdříve byla naprosto zmatená, pak se jí v hlavě rozezněla ozvěna slov v dopisu. Babička umře. Z očí ji vytryskly slzy. Nechtěla uvěřit, že to, co se stalo včera, je skutečnost. Z pochyb ji to vytrhlo, až když si chtěla uvařit snídani a v kamnech našla zmuchlaný dopis. Nevzpomínala si, že by ho tam včera hodila. Vlastně si vůbec nevzpomínala, co s ním udělala. Byla naprosto zmatená, v hlavě měla prázdno a chtěla, vlastně potřebovala najít odpověď na svoje otázky. Na nic nečekala a vydala se k vile Jacksonových.

            Připravila se na to, že bude zamčeno, takže ji hodně překvapilo, když se opřela do branky a ta povolila. Prošla zahradou a zjistila, že i domovní dveře jsou odemčené. Co se to tady děje? Není přece možné, že to nebezpečí, o kterém psala babička je... Ale přece Jacksonovi varovala. Nebo ne?

            S mrazivým pocitem překročila práh.

            "Je tady někdo? Haló!" zavolala vystrašeně. Rychle začala prohledávat dolní pokoje. Hledala cokoliv – ať už známky po boji nebo... Kohokoliv. Rychle nahlížela do pokojů, ale nic podezřelého se jejímu zraku nenaskýtalo. Potom narazila na schody. Rychle je vyběhla. V horním patře byli ložnice – ale ani tam nic nenašla. Vrátila se zase dolů. Třeba varování dostali včas a rychle odjeli – ani za sebou nezamkli, uklidňovala se Rose. Sedla si na dolní schod a složila hlavu do dlaní. Co teď bude dělat? To se má vrátit do školy? Ale když už tu není babička...Kdo se oni postará?

            Náhle její zrak upoutalo něco jiného. V rohu byl velký předmět přehozený suknem. Se zvědavostí k němu došla, trhnutím sukno sundala a pod ním se objevil klavír. Klavír! Rosii se údivem rozšířily oči. Nadzvedla víko a podívala se na lesknoucí se klaviaturu. Vybavilo se jí, že jako malá hrála na klavír. Její oči získaly nepřítomný pohled, ruka jí zabloudila po klávesách a v mysli se jí míhaly obrazy.

            Maminka sedí vedle ní na židli a snaží se jí vysvětlit, jak položit ruce na klaviaturu. Další vzpomínka. Na nohou má nablýskané střevíčky a míří ke klavíru. Vyskočí na stoličku a rozhlédne se po publiku. Ve třetí řadě rozeznává babičku, tatínka...A vedle něj maminku. Stočí pohled zase na klaviaturu. Další záblesk. Maminka ji drží za ruku a táhne ji dlouhou ulicí pryč. Každou chvíli se nervózně ohlédne...

            "Rose Gertrastová?" vytrhne ji ze zasnění jasný mužský hlas. Lekla se, prudce se otočila a omylem při tom bouchla do klaviatury. Nepřehledná změť tónů ji naprosto vytrhla z bolestných vzpomínek.

            Pohlédla do ocelových očí nějakého mladíka, který stál na třetím schodu a ledově modrýma očima si ji prohlížel. Rose si proti němu připadala strašně malá.

            "Storkeová," opravila ho tiše. Jméno babičky ji bodlo u srdce. Svýma tmavýma očima zkoumala toho muže, který se za ní objevil. Měl delší hnědé rozcuchané vlasy, ocelově modré oči, nad nimiž se klenulo husté obočí, souměrný nos a ústa, která jeho vzhledu dodávala odvážný šmrnc. Jakmile řekla svoje jméno, jeho obličej se trochu rozjasnil. Chvíli se navzájem měřili, potom ticho prolomila Rose.

            "Jsi Bill, Gary nebo Lucas?" zeptala se.

            Lucas se jí předtím schválně zeptal na špatné jméno, chtěl vědět, jak zareaguje. Teď ho však zajímala jiná odpověď. "Lucas. Kde jsi celý včerejší den byla? Snažil jsem se tě najít."

            "Babičku včera odvezli do nemocnice," odpověděla vyhýbavě. "Proč jsi mě hledal?

            "Protože Judith umírá."

            Rose sklopila oči. "Já vím," dodala tiše.

            "Což znamená, že tu není bezpečno. Když ti řekla, abys nás varovala, proč ses toulala po lese?" zeptal se rozzlobeně. Když ji takhle obvinil, Rose vypěnila.

            "Já se vás snažila varovat. Že nejste celý den doma, za to já už nemůžu."

            Lucas ji přerušil. "Na to se neptám. V tom dopise ti jasně říkala, že jsi v nebezpečí."

            "Jak víš o tom dopise? Tys ho četl?" obvinila ho nevěřícně.

            "Nechalas ho válet na schodech. Všiml by si ho i slepý."

            "Byls u babičky doma? Co..."

            "Nechalas odemčeno."

            "Zamykala jsem."

            "Ne, bylo odemčeno."

            "Někdo... Já ten dopis našla v kamnech," šeptla. Pochopila, že ji někdo hledal a byl u nich doma. Babička ve svém dopise nelhala. A ten dotyčný si ho přečetl. Nestálo tam náhodou, že ho má zničit?

            "Tam jsem ho hodil až já. Ten dopis ale upozornil čtenáře na tebe. Myslím, že si dal dohromady, že asi nebudeš její vnučka."

            "Bydlela jsem u babičky odmalička."

            "Nikdo o tom nevěděl. Ani my." Lucas se na ni pátravě zadíval. Rose si vybavila, jak jí řekla sestřička v nemocnici, že babička žije sama.

            "Proč mě babička tajila?" Neměla daleko do pláče. Vypadalo to, že babička jí tajila víc, než tušila. Pohlédla na Lucase. Ten vypadal, že ji vůbec neposlouchá, byl zaměřený na něco okolo.

            "Můžeš mi vysvětlit..." začala Rose, Lucas jí ale naznačil, aby byla zticha.

            "Co je? Ty..." Víc toho Rose říct nestačila, protože Lucas třemi velkými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, přitiskl ni ruku na pusu a zabránil jí tím mluvit. Rose se začala bránit, ale pak se zarazila. Byla už tak přetažená, že se jí zdálo, že se stmívá? Vždyť je ráno! Pohlédla na Lucase.

            Lucas zahlédl v jejích krásných očích nechápavost a strach. On sám věděl moc dobře, co se děje. Našli je Teuři a každou chvíli zaútočí. Ostražitě po nich pátral očima. A pak se to stalo. Vzrůstající šero prořízl červený paprsek.

            Lucas strčil do Rose a sám skočil za křeslo. Zkontroloval, že se Rose zakutálela za pohovku. Teď už tmu prořízl další paprsek, tentokrát růžový. Lucas vyskočil zpoza křesla, kde se ukrýval a vyslal na útočníky rovnou dva zelené paprsky. Potom uskočil dalšímu paprsku a schoval se vedle Rose, která to vše vyvaleně sledovala.

            "Pojď!" strčil do ní Lucas. Vyslal jeden paprsek přímo proti oknu a to se vysklilo. Tmu ozářily další paprsky. Lucas s Rose se přemístili blíže k oknu.

            "Běž!" křikl Lucas a poslal několik dalších zelených paprsků, tentokrát proti útočníkům. Rose na nic nečekala a vyskočila z okna. Dopadla na trávu, o chvíli později vedle ní dopadl Lucas. Vzal ji za ruku a táhl ji rychle pryč přes pozemky do lesa. Na cestu jim posvítilo ještě několik paprsků červeného, oranžového a růžového světla.