Sněhu je všude habaděj, dneska jsem byla bobovat :-) (i přes můj věk). Jinak mi nějak chybí vaše komentáře. Jo, a připomínám, že ještě nemám jmého pro hlavní hrdinku - čekám na vaše návrhy :-) Tak hezký počteníčko

Ne, nestál v nich žádný vrah nebo loupežník nebo něco takového - stála v nich máma. Ale v takovym stavu, v jakym jsem ji už dlouho neviděla. Pod očima měla fialovotemné kruhy a nejspíš si lokla i něčeho silnějšího, než je voda. Byla rozcuchaná a v příšerně zmačkaném oblečení stála bosa na prahu domu a zírala na mě. Nějak se mi podařilo vzpomenout si na dobré vychování a zavřít pusu. Pak jsem ji ještě několikrát naprázdno otevřela a následně zase zavřela, protože jsem se samým překvapením nezmohla na slovo. Ticho prolomila až máma.

"Co tady děláš? Ty... si přijela už dneska?" To je mi ale pěkné přivítání. Slova se jí motala na jazyku, sotva je vyslovila, pořád ale lepší, než mé mlčení.

"Jo, přijela jsem už asi před dvouma hodinama. Co... co se stalo?" zeptala jsem se a potichu zadoufala, že se jenom mámě nevyvedl nějakej zimní románek. Máma se ale místo odpovědi otočila a začala vrávorat směrem ke kuchyni. Vešla jsem za ní, odhodila kufry a odešla za ní do kuchyně, kde máma už seděla na židli a nalévala si skleničku nějakého alkoholu. Kterého, to vám nepovim, protože v tom jednas nejsem žádnej odborník a druhak, protože jsem neměla čas to zkoumat. Než si máma stačila přiložit skleničku k ústům a dopřát si osvobozující doušek, vymrštila jsem ruku a zabránila jí v to

"Co-se-tady-děje? Proč si opilá, nevyspalá a proč si mě ksakru nepřišla vyzvednout?" rozzlobeně jsem se zeptala, dávajíc důraz na každé slabice. Máma na mě pořád mžourala, měla jsem ale pocit, že mě stejně nevidí. I když vím, že by se takhle nemělo zacházet s rodiči, vzala jsem ji za ramena a zatřásla s ní. Chtěla jsem odpověď. A to hned. Máma si složila hlavu do dlaní a rozplakala se.

Rozpačitě jsem nad ní stála, naprosto oněmnělá a neschopná se hnout. máma se ale brzo vzpamatovala. "Stalo se hodně věcí. Celé jsem to zvorala." A nový záchvat pláče. Pořád jsem jenom stála a zírala. "Tam," ukázala potom na dopis, který ležel opodál na stole. Přinutila jsem hody, aby se pohnuly a udělaly krok. Pak další a další, a a pak jsem přinutila ruku, aby ted dopis chytila. Připadalo mi, jako bych ovládala cizí tělo, cítila jsem, že v tom dopisu nebude nic pěkného. Roztřeseně jsem začala číst. 

Po dočtení dopisu jsem zůstala nevěřícně zírat. Oznamoval, že mamku propustili z práce. Naprosto jsem nechápala, proč to mamku tak sebralo. Než jsem ale stačila něco říct, máma to dokončila. 

"A taky máme tři dny na vystěhování se z bytu. A... jelikož nemám práci ani střechu nad hlavou... Odjíždím do Francie. Našla jsem si tam místo vychovatelky." Jo, máma ovládala Francouštinu skvěle. Pak jsem se ale zarazila. "A co já?" zašeptala jsem.

"Ty... Nemám na výběr. Ty... odjedeš... k... tátovi," vysypala ze sebe nakonec.

"Cože?" vykřikla jsem. "Mám odjet k člověku, o kterém nic nevim, nevim, jak vypadá, kde žije, jak žije, nic o jeho rodině, nic o..."

"Uklidni se. Nelíbí se mi to o moc víc než tobě. Ale s sebou do Francie tě vzít nemůžu. Zůstaneš v Česku."

Pomalu jsem přešla k ní a vzala ze stolu skleničku alkoholu, kterou jsem mamce zabavila. Než mi v tom dokázala zabránit - tentokrát ona - kopla jsem ji do sebe. Nevěděla jsem, co tím vyřeším, prostě... jsem nepřemýšlela. Hned poté, co jsem polkla, jsem zjistila, že to nebyl nějaký laciný alkohol z místní trafiky. Začala jsem se dusit a sípat a plyvat na všechny strany. Když jsem se trochu probrala, podívala jsem se na mamku.

"A kde vlastně bydlí?"

"Má ohromnou vilu v horách. Je to hodně bohatý člověk."

"Rodina?" pokračovala jsem ve výslechu.

"Má manželku... A dvě dcery, jednu tvého věku, druhou asi o pět let mladší. Uvidíš, bude se ti tam líbit..." Nechala tu větu vyznít do prázdna